Volný týden trávím u Sojky v Martínkovicích. Pracovní dny jsou ve znamení práce. Ale na víkend je nám nabídnuto, zda nechceme jít přespat na náš nejvyšší krtinec – Sněžku. S návrhem přišel Evžen a Katka. Sojčiny příbuzní. Neni důvod moc přemýšlet a váhat. Jdeme!
Sobotní odpoledne se motorizovaně přesouváme přes Polsko na Pomezní boudy. Ještě v pátek bylo počasí zoufalé. Proto jsme výlet odložili na sobotu. A dobře jsme udělali. Teda dobře z pohledu počasí. To bych ale předbíhal.
Batohy hodíme na záda a v klidném tempu začínáme stoupat. První zastávka je na jedno točený na Jelence. Už tady začínají proudit docela slušný zástupy jednodenních výletníků. Jelikož jdou směrem opačným, tak se utěšujeme. Na kopci to večer nakonec bude určitě příjemně komorní. 
I když nespěcháme , přesto vzdálenost i převýšení neni žádný problém. Přibližně necelé dvě hodiny před západem stojíme na vrcholu. Ten se opravdu pěkně vylidňuje. Studený vítr nás donutí navléknout teplejší vrstvy.
Pak se domluvíme, že si usteleme na betonovém placu v rohu zídky na východní straně vrcholu. Tuším , že by mohly nastat před svítáním trochu problémy, protože právě toto místo je shromaždiště pozorovatelů svítání. Ale utěšuju se, že vstaneme stejně brzo a tím pádem se vyhneme ušlapání. Nakonec nejsme jedinní, kdo si zde po shlédnutí parádního západu slunce , ustlali.
Jak jsem se ale mýlil! První probuzení proběhlo snad už kolem druhé- třetí v noci. Parta asi dvaceti mlaďochů dostatečně zásobená alkoholem a světe div se i magnetofonem, začíná dělat bordel . K nim se pak připojuje v dalším sledu parta cyklistů/!!/ kteří se na vrchol vysápali už takhle brzo. Těm se také moc nedaří dodržovat noční klid. A aby toho nebylo dost, tak před vlastním svítáním docházejí na vrchol další a další a další. Chybí jen alegorické vozy.
V okamžiku, kdy se příchozí začínají už víc jak dvě hodiny před vlastním východem houfovat v místě našeho bivaku , kromě jídla a sdělování si zážitků ještě šajnujou čelovkama přímo na naše ležení, to psychicky nevydržím a začínáme se Sojkou balit . Pak se prodereme skrz zástupy a sestupujeme do sedla pod Sněžkou. Nakonec nacházíme místo , kde na východ slunce uvidíme také a jsme tam jen my , kosodřevina, kameny a vítr. Byl to fakt dobrý nápad opustit lidmi zamořený vrchol a sejít těch pár desítek výškových metrů.
Později dochází zbytek naší výpravy a všichni v poklidu opět stejnou cestou sestupujeme na Pomezky.
Ačkoliv to byl takový rychlý výpad , provázený silným sociálním zážitkem na vlastním vrcholu, celá akce se moc povedla a bylo to skvělých 24 hodin v horách. Evžene a Katko díky že jste nás vyhecovali 
!
HOWGH
