Padum – Darcha trek

Mladé slečny v údolí Suru

Po několika dnech odpočinku v Lehu jsem dospěl k rozhodnutí, že první nápad je ten pravý a má se uskutečnit. Tím nápadem bylo, projít údolím Zanskaru, navštívit sluneční školu v Kargyaku. Na trase se vyskytuje i jedna z nevíce izolovaných gomp – Phukthal gompa. A pak po překonání jedinného pětitisícového sedla dorazit do Darchy. Místa, které leží na druhém  silničním tahu . Z Manali do Lehu.

Silnice mezi Lehem a Kargilem

Autobusem do Kargilu, sikhský a muslimský spolucestující

Jenže abych se do místa startu tohoto treku dostal, musel jsem nejdříve zjistit možný autobus který by mě dovezl do Kargilu. A pak když se bude dařit , zajistit odvoz dalších 250 km východním směrem do města Padum.

Kargil

Obě tyto podmínky se mi podařilo splnit. Vlastně opět zapůsobilo pravidlo, že štěstí přeje začátečníkovi.

Kargil – street Je libo milk tea?

Obě tyto motorizované cesty byly zážitky samy o sobě.  Na té první , z Lehu do Kargilu sice nehrozilo téměř žádné zřícení do hluboké rokle, ale i tak vzhledem ke způsobu dopravy na indických silnicích, bylo malým zázrakem zdárné přežití a dosažení cíle. Během cesty mi společnost dělali dva mladí kluci . Jeden sikh a druhý muslim.Celou cestu jsme se snažili navzájem si porozumět a dozvědět se jeden o druhém něco nového. Jak názorná ukázka , že tři jedinci s odlišným náboženstvím mohou společně existova, bavit se, mít radost z cestování a života.

Kargil – street

Kargil – street

V Kargilu jsem přespal jednu noc. Jeho rušná hlavní ulice byla přímo nekonečnou studnicí pro můj foťák  a pro street fotografování. 

Kargil – street

Kargil – street

Pokud by moje peněženka obsahovala dostatečné množství rupií , tak zde by nebyl problém nakoupit naprosto vše pro trekování v blízkých horách. Slib řidiče poněkud potlučeného jeepu , že mě ráno v 06.00 určitě naloží a za 2000 rupek odveze do Padumu jsem sice uvítal , ale moc mu nevěřil.  Brzké ranní obcházení zaparkovaných aut na autobusovém nádraží vypadalo špatně. Nikde nikdo. Ale udeřila šestá a hned vedle mě zaparkoval zmíněný teréňák. “ Good mornig sir “ !  Let´s  go!

První ranní čajová zastávka cca 50 km od Kargilu. Auto cestu fakt vydrželo.

První ranní čajová zastávka cca 50 km od Kargilu

A pak po naložení dalších pasažérů a hromady zavazadel , naše potlučená kára vyrazila vstříc parádní jízdě.  Parádní se mi zdála prvních asi 100 km. Pak začalo přituhovat. Nejen že zmizel asfalt. To by bylo to nejmenší. Ale charakter povrchu této „dálnice“  byl něco na způsob lesní svážnice, cesty v kamenolomu nebo zkušebnímu tankovému koridoru. Později se  k této zajímavé kombinaci přidalo i překonávání několika vysokých sedel. 

Jízda „smrti“ do Padumu, údolí Suru je krásné, Sedmitisícovka Nun, konečně jsem v Zanskaru

Osazenstvo našeho auta na cestě do Padumu

Zde silnice nabírala a pak ztrácela výšku v dlouhých vrstevnicových traverzech. Při náhodném střetu s protijedoucím vozidlem řidiči předváděli , jak lze balancovat kolama na nezpevněném okraji a míjet se s přesností na centimetry

Spolucestující byl jízdou uspán na mém rameni. Já jsem na spaní neměl ani pomyšlení.

. Někdy to odneslo zpětné zrcátko.  Při sjezdu z posledního vysokého sedla jsem se odevzdal do rukou osudu. Zavřel oči a recitoval mantru dlouhého života. Pomohlo to. Pak už jen závěrečný téměř nekonečný rovinnatý úsek působící spíše nudně. Jen moje ploténky toho měly plné zuby.

údolí Suru je krásné, Sedmitisícovka Nun, konečně jsem v Zanskaru

Vše foceno za jízdy a skrz špinavé okno.

Ale vše co má svůj počátek má i svůj konec. Tak i naše kára zdárně dorazila do Padumu. To už den pomalu začínal přecházet v noc. Při sundavání mého batohu jsem ucítil zápach benzínu. Polilo mě horko. Zapomněl jsem v boční kapse malou plastovou lahvičku s benzínem , kterým musím nahřívat kerosin. Lahvička praskla. Bodejť by ne, když můj batoh ležel pod asi 1,5m vysokou hromadou dalších zavazadel.  Po 12tihodinové stresující jízdě jsem neudržel nervy a byl lehce , česky sprostej. Ulevilo se mi ale nepomohl jsem si. Zítra mě bude čekat najít tady v té díře benzínku a načepovat asi tak 0,2l bezínu. Ach jo !

Obědová zastávka v Rangdunu

 

Teď ještě za tmy najít spaní v mém finančním rozmezí. To jest od  0 – 300 rupek. Po několika pokusech  jsem pochopil , že bivak to jistí. Díky Locusu jsem  už za tmy vyrazil vyhledat místní camping plac. Místo podle GPS odpovídalo, ale nebylo zrovna z těch co bych považoval za ideální. Naštěstí blízký domek s betonovou verandou byl na přespání jako stvořený.  A tak kolem osmé večer usínám na betonu pod zanskárskýma hvězdama.

Na terase domku strávím první noc v Zanskaru – Padum

z deníkových zápisků:

Padum a okolí.

....vyjíždíme za rozednění. Je zima jak v Rusku. Prvních pár km po asfaltu, pak už jen polňačka .Štěrk, kamení různé velikosti, písek, a  jemňounký prach. Toho je kolikrát tolik , že i v autě máme šedivý opar a já ucpaný nos. Pomáhá šátek přes nos a pusu. Sedím u  okna. Jedno z mála prosklených a nerozbitých. Jinde je jen igelit. Lítáme vevnitř jak nudle v bandě.Moje plotny se radujou!! Suru valley  kterým projíždíme prvních cca 180 km je parádní.  Přejíždění sedel stojí za to. Konečně na vlastní oči vidím sedmitisícovky Kun /Nun/ Je neskutečné co ta rachotina vydrží! Do Zanskárského údolí sjíždíme ze sedla Panji La 4200m. Před vlastním sjezdem  jedna spolucestující rozdala všem v autě banány a žvýkačky.  Poslední večeře páně. V takovém terénu je sjezd z tohoto sedla a přežití otázka životní karmy. Šílené!! Přežil jsem.

25.10.

Probuzení do mrazivého ale slunečného rána. Už mám zase optimismus. Jen ještě najít tu benzínku a pak vyrazím na trasu.

Anděl strážný stojí při mně. Jedinné auto co po ránu projíždí kolem mě  mi zastaví. Ochotný starší řidič jede stejným směrem co je i benzím pumpa.

Domek obsluhy je ten vlevo.

To bych se býval pěkně prošel. Obsluhu vytáhnu z pelechu. A to doslova. Když jsem nakouknul do místnosti , kde mladý kluk spí, tak mi ho bylo opravdu líto. Psí pelech je dost trefné přirovnání. Načepuju 0,3 l benzínu a pěšky dojdu opět ty tři km zpátky do centra Padumu. Čajovny jsou ještě zavřený. Jen pekař mi prodá čerstvý chlebový placky. Pak se na mě opět usměje štěstí. Potkám chlapíka který , když se dozví , že bych si rád dal horký milk tea / čaj s mlékem/ tak někam mobilem zavolá. A během chvilky už jdu s jeho kámošem do blízké čajovny. Speciálně pro mě je otevřeno dříve. Horký čaj mi definitivně zlepší náladu a zvýší morálku. Dokonce dostávám nabídku možnosti přespání u něj v obchodě.To kdybych se chtěl z treku vrátit zpátky. Grátis. Je to fajn chlapík. Možná jindy. Vyrážím na trasu.

Padum nechávám za zády

První kilometry za Padumem byly depresivní.

Ochotný prodavač v čajové osvěžovně – Padum

Jsem předem smířen s okolností, že minimálně dva dny půjdu po silnici. /zapomeňte na asfalt- opět prašná , kamenitá polňačka /

První zajímavé místo je když se na korbě pojízdného jeřábu  dostanu k Bargan gompě. Ten jeřáb  jsem nestopnul. On mi sám od sebe zastavil . A tak ty cca 3 km které jsem se projel,  byly dárkem z hůry.

 

Bargan gompa ze všech stran

 

Krajina před Reru

Od gompy opět po svých. Monotonní šlapání až do Reru – vesnice. Široké údolí, po dlouhé době zdroj vody,stůpa na kopečku, pěkná školní budova. Od místních dostávám povolení přespat poblíž školy ve stanu. Odpoledne jsem zdrojem zájmu hromady děcek a třech mladých a hezkých paní učitelek.

Reru

Reru- škola. Moje ležení je pod schodištěm. První pochodový den je za mnou.

Původně mě chtěli od školy vyhnat , ale díky svému šarmu jsem je ukecal. Můžu přespat na betonovém plácku před vchodem do budovy. Pod širákem. Před usnutím pozoruji divokou místní lišku. Opět okolo obcházejí hladová psiska.

Reru – Cha , den 2.

Reru – Cha , den 2.

Reru – Cha , den 2.

Tyrkysová řeka Lungnak

Škola v Muney

Školní budova

26.10.

Kamenitou silnicí vinoucí se po úbočí prudkých srázů. Konečně pociťuji dotek slunečních paprsků.Kolem 10.30 jdu úsek , kdy nic nového neni vidět. Slunce je nemilosrdné a začínám opět cítit chodidla. Když tu se otočím a vidím kolonu asi 8 vozidel. V serpentýnách hluboko pode mnou . Za chvíli mě dojede první z nich.

Vojenská ochranka pana ministra mě vzala do svého džípu.

V něm sedí samý  voják s kvérama přes prsa. Opět zastavují a ukazují , abych si nasednul dozadu. Neváhám . Dozvídám se , že je to inspekční cesta ministra pro tuto oblast. Jedou kolem jako na zavolanou. A tak díky nechtěnému stopu jsem už v 11.30 ve vesnici Anmu. Tam už na papaláše čekají . Na trávě u vesnice je udělaný kobercový mítink plácek. Ve stanovém přístřešku se vaří  slaný i sladký čaj. Tak se také přiživím . Vždyť jsem přeci přijel s delegací!

Lidé z vesnice Anmu.

Slaný čaj je grátis a maggi nudle si zaplatím. Dávám skoro hodinovou pauzu.

Anmu vesnice a delegace potentátů

Pak opět nazuju pohorky a mašíruju vstříc cíli dnešního dne. Tím je vesnici Cha. Opět mě míjí kolona potentátů. A z každého auta na mě osazenstvo s úsměvem mává. Včetně ministra !  Kousek za Anmu /cca 3 km/  konečně končí „silnice“.

Reru – Cha , den 2. Během dne bylo opravdu teplo. Bez brýlí bych byl ztracen.

Skály a terén je velice nestabilní. Vylámat zde něco na způsob silnice je práce na mnoho let.

A tady končí „silnice“

Konečně jen pěší stezka.

  Až sem se zatím podařilo vylámat v prudkých svazích cestu po které mohou odolná auta a odvážní řidiči jet. Nyní začíná původní stezka. Místy jen půl metru široká. V rozbitém , kamenitém terénu se táhne souběžně proti toku řeky Lungnak. Jen malou chvíli před tím , než se stezka stočila a bylo možné zahlédnout vesnici Cha jsem nad sebou v prudkém srázu uviděl bíle natřené zdi budov a mnoho modlitebních  praporků , Jdu se tam podívat.A je to úžasné místo. Jako stvořené pro meditační praxi. Nikde nikdo. Uvítám  čistě vyvedený pramen pitné vody , který je sveden ze skal . Domečky jsou nízké, okolí čisté, upravené. I v tuto roční dobu zde ještě dokvétají poslední květiny vysazené do prašné půdy. Z teras od domečků je krásný výhled do hlubokého údolí a na protilehlé skalnaté srázy. Jako modrá linka se na dně údolí prodírá skrz nehostinou krajinu tyrkysová řeka Lungnak. Sedím na schodech a přemýšlím , zda bych zde nezůstal přes noc. Byl by to bivak snů!! Ale je dost brzo a Cha neni daleko.

Reru – Cha , den 2. Nalevo ve svahu je Dolma gompa

Dolma gompa a hejno krkavců.

Dolma gompa.

Dolma gompa , později se dozvídám , že je to malý ženský klášter.

Za hřebínkem který po chvíli překonám se přede mnou vyloupne opravdu hodně široká planina. Ta přechází na jedné straně do místa kde je soutok Lungnaku  a Tsarapu a Kargiak Chu.

Cha leží na planině vlevo

Cha na dohled

Cha . V popředí roznášejí ženy v nůších hnůj na políčka.

podél a proti proudu Tsarapu půjdu zítra ke gompe Phuktal. A podél  Kargiak Chu budu po návratu od gompy pokračovat až do vesnice Kargyak . Tam má být českými dobrovolníky postavena experimentální „sluneční škola“

Reru – Cha , den 2.

Ale to mě teprve čeká. Dnes musím nejdříve v Cha nalézt místo na přespání.  A opět mám kliku. Hned po vstupu do vesnice oslovuji staršího muže s dotazem na camp site. On mě ochotně začne vést skrz vesnici a já si při tom všimnu krásného betonového zápraží místní školy.

Reru – Cha , den 2.

Vznesu dotaz , zda bych mohl zůstat tady. Neni to problém. Škola je stejně momentálně zavřená a moje ležení  se tak stane vděčným místem exkurzí místních obyvatel.  Starý muž mě pak ještě pozve večer k sobě domů na večeři. OK. jsme domluveni na šestou. Do té doby si jednak procourám vesnici a jednak pohovím na odpoledním slunci. Byl to dneska báječný den.

Na šestou jdu vyhledat dům kde bude večeře. Místní babky si mě předávají jak štafetový kolík. Jsem okukován zvědavýma kozama, poplaším stádo vracejících se ovcí ,ale nakonec zdárně zuju botky a vstoupím do zanskárského vesnického domku. Kuchyň je pěkně potemnělá. Sedím zde ve společnosti dalších tří mužů a jednoho naprosto nezvladatelného klučíka. S nudlí u nosu lítá , převrací stolečky, šplhá po oknech a sápe se i na mě. Jeho hlídač- dědeček je z něj asi na prášky.

Reru – Cha Pro kozy jsem byl něco nového . Div že si nevykroutily krky.

Obytné místnosti lidí jsou až nahoře. Dveře nalevo jsou pro kozy

Pak po příchodu hospodyně se začalo konečně kuchtit. Nakonec z toho byl vrchovatý talíř rýže s dálem ,výbornou zeleninou a sojovým masem. Naliji do sebe ještě asi tři čaje a po vyslovení mnoha díků a zaplacení pouhých 100 rupií /1,5 dolaru/ nasadím čelovku a odkráčím na svůj betonový bivakplac. Tam za svitu měsíce- čelovku jsem ani nepotřeboval, ustelu svoje ležení a spokojeně se konečně natáhnu.  Jsem spokojený a těším se na zítřek.

Dědeček se svým hyperaktivním vnukem

Kuchyně a jídelna vesnického domu v Cha

Reru – Cha , den 2.

27.10.

Noc by byla bývala dobrá, jen by nesměl opět štěkat pes. Bylo jich víc , ale ten jeden vytrvalec to s malýma přestávkama vydržel až do čtyřech ráno.  I tak jsem si odpočinul a už kolem půl sedmé vycházím směrem k Phuktal gompě. 

Vzdálenost Cha – gompa jdu skoro dvě hodiny. Je to traverz svahem v bočním hřebeni proti proudu řeky Tsarap. A stojí to za to! Předbíhá mě skupinka středoškoláků se svým učitelem.

Z Cha do Phugthal gompy, psí společníci, bivak na mlatě ve vesnici Testa,

Pěší stezka z Cha ke Phukthal gompě. po pravém břehu řeky.

Z Cha do Phugthal gompy, psí společníci, bivak na mlatě ve vesnici Testa,

Z Cha do Phugthal gompy, psí společníci, bivak na mlatě ve vesnici Testa,

Jdou také ke gompě. Nakonec díky tomu , že se s nimi opět v klášteře setkám , mám možnost nahlédnout do nejposvátnější místnosti . Tam se v šeru a mihotavém svitu olejových lampiček ukrývá tajuplné orákulum / věštírna/

Z Cha do Phugthal gompy, psí společníci, bivak na mlatě ve vesnici Testa,

Phugthal gompa

Je zde vyučováno asi 70 mladých mníšků.

V klášterní kuchyni je to jak v jedové chýši. Kluci si vaří pod dohledem šéfkuchaře/v pozadí/ sami.

Za dalšími dveřmi je Orákulum

Výhledy z Phukthal gompy

Cestu zpět absolvuji po druhé straně rokle. Nejdříve přejdu asi nejzajímavější most který jsem měl na cestě

Jedinný most v této oblasti. Vše ostatní bylo v minulých letech strženo několika povodněmi.

Z Cha do Phugthal gompy, psí společníci, bivak na mlatě ve vesnici Testa,

Taky mi náhoda přivede před objektiv velice zajímavého lamu. To si tak zamyšleně kráčím po úzké kamenité pěšince. Vzhlédnu abych se ujistil o správném směru a přede mnou sedí opřen o skálu“kouzelný budhistický stařeček“ 

Lama z Phugthal gompy

Z Cha do Phugthal gompy, psí společníci, bivak na mlatě ve vesnici Testa,

Zdraví mě po tibetsku – tashi deleg ,zubí se na mě od ucha k uchu. Hladí mě po hlavě a tiskne ruce.  Vyndavám svoji poslední čokotyčku a dělím se s ním.  Má radost. Tak ho porosím o možnost vyfocení. Zapozuje mi a po překontrolování kvality fotky spokojeně pokývá hlavou. Pak nahodí baťůžek na záda a pomalu mi mizí v prachu cesty směrem ke klášteru. Ještě dlouho mi jeho výraz obličeje zůstává před očima.

Pohled zpět proti proudu řeky. klášter je už ukryt za skalama.

A pak už jen projdu vesnicí Purní. Dám si zde v čistém a udržovaném domku milktea a chlebovou placku.Také milé setkání.

Svačina v Purne.

Překročím mostek teď už přes řeku Kargiak Chu a  v poledním pařáku směřuji k místu dnešního bivaku. Tím je vesnice Testa. Hned za mostkem se ke mně přidají dva místní psi. Fenka běží asi 10 metrů přede mnou a fakt pěkný pes mě jistí zezadu. Zprvu jsem z toho doprovodu nervozní. Snažím se psa odehnat. Ten ale dělá jako by nic a nemá vůbec agresivní choutky.

Psí bodyguardi

Jako by mi dával najevo, že most je OK a můžu přejít.

Postupně si na sebe zvykáme. Oba dva mě pak doprovázejí ještě i skoro celý následující den. V Testě mi dokonce večer pes leží těsně u vnějšího rohu stanu. Jako by to byli dva psí ochranní andělé. Bylo to hodně zvláštní.

Bivak v Testě. Na mlatě s uslintanou krávou a psím hlídačem.

Krajina podél cesty.

Horseman který mně pak v testě ukáže kde stanovat.

 Vesnice Testa je hezky položená. Stan mohu rozbít na kruhovém plácku , který pravděpodobně slouží na vytloukání zrna ze sklizeného obilí. Ve středu je zaražen vysoký kůl , k němu jsou uvázány dzoma  a jak chodí do kola po naskládaném obilí , tak to vytloukají. Ale je dost možné , že kruh slouží k jinému účelu.  Večer jsem svědkem jak místní ženy dělají půdžu/ bohoslužbu/ kolem několika chortenů.  Pro děti jsem vítaným zpestřením. Večer zjišťuji , že jsem ztratil pytlík s hygienou. No tak to teď budu muset vydržet bez mýdla i kartáčku.

Po postavení tarpu můžu pozorovat život na zanskárské vesnici.

Nejvíce jsem zaujal místní drobotinu.

Druhý den ráno jdu k horsemanovi na snídani. Opět jsou zde typická plechová kamínka ve kterých krásně hoří sušené zvířecí koblihy.

28.10.

Z deníkového zápisu.

Se svými psími společníky se loučím s vesnicí Testa.

fenka spí celou noc těsně u mého tarpu. Bohužel nemohu dát ani ji ani jejímu druhovi nic k jídlu. V noci docela zima. Mráz. Ale vyspím se dobře. Ráno při balení mám zmrzlé psty u nohou. Horseman , co mně včera ukazoval kde si mohu postavit stan a nabízel homestay, přišel už v sedm na obhlídku. Na sobě rozškubanou peřovku , na hlavě kulicha ale nohy má naboso v pantoflích. Nakonec jdu k němu na horký čaj abych mu udělal aspoň malý kšeft. Když jsem na odchodu, rozpačitě přešlapuje a povídá že by rád peníze za kemping. Jelikož byl fakt slušný tak mu chci dát 50 rupek . Jenže ouha , mám jen stovku. Vem to čert.  Bude na mě myslet v dobrém.

Když se musí jít půlden po takovémto povrchu, tak to člověk večer cítí.

venkovanka z vesnice Table

Slunce už je konečně v akci . Jde se dobře. Psi se mě drží jako klíšťata. S hafanem si povídám. Kluše vedle mě a zdá se že mi rozumí. Sotva dám pauzu, tak si lehnou kolem mě. Sotva se zvednu, klušou se mnou dál. Po přechodu mostu je ale už musím zahnat. Je mi to trochu líto. Nicméně po chvilkovém zdráhání se obracejí a jakoby se mnou loučili ,pomalu odcházejí zpátky.

Po třech dnech trocha hygieny..

Další lama který se vrací do phugthal gompy. Líbili se mu moje fousy a trekovací hůlky.

V protisměru opět potkávám lamu v červeném hábitu. Neni už tak fotogenický jako ten první. I tak se se mnou s úsměvem baví , tahá mě za moje nic moc fousy a chce si se mnou vyměnit hůl za trekovací hůlky. Je fakt teplo a tak  se jdu částečně umýt do řeky. Mýdlo ani ručník nemám . I tak se pak cítím jako znovuzrozený…

Kargyak na dohled

Vesnice Kargyak je už skoro na dohled. Ale další povídání z cesty po Zanskaru si nechám na další pokračování.

HOWGH

 

Donald Fohler

Už více jak půl století chodím po tomto světě. A pořád se divím. Díky fotoaparátu a cestování ať doma nebo za hranicemi mi ten svět připadá srozumitelnější.

One Comment:

  1. Pingback: Padum -Darcha trek II. – Don Fohler

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

1 × four =