Lýkijská cesta – Lycian way 2018

 Uplynul rok od mé a Sojčiny společné cesty do Santiaga  de Compostela. A protože se nám společně stávený čas , pěší vandrování s batohem na zádech a volání dálek zdá pořád lákavé, vyrážíme opět na Cestu. pokud chcete, můžete se společně s náma „projít “ po trase Lýkijské cesty.

Trasu vytyčila v roce 1999 Britka Kate Clow. Celá trasa je udržovaná  díky přičinění mnoha dobrovolníků a stává se i pro Turky  velice známou. Ale jen nemnoho  se vypraví na souvislý přechod.  Většinou se jedná o několika denní  kratší úseky. Historii Lýkie tady nebudu popisovat. Kdo chce najde si na netu vše . Snad jen , že  jít ve stopách Alexandra Velikého –  to bylo pro mě osobně hodně motivující.

Roční období, které jsem pro přechod zvolil bylo vybráno podle mnoha zpráv. Ty ujišťovali, že duben-květen je počasí teplotně přiměřené, málo srážek a hlavně – všude je dostatek vodních zdrojů. Bohužel opět jsme si se Sojkou vybrali rok, kdy bylo téměř vše jinak. Jen ty srážky jsme zažili až poslední dny . A to jen symbolické.  Takže k obtížnostem jsme si mohli jako velmi významný prvek , přidat  spalující vedro a špatnou situaci s přírodními vodními zdroji. Ale podle hesla „Zážitky nemusejí být krásné , ale musí být silné“ , jsme z toho nebyly ani moc přešlí.

Jako hlavní dopisovatel bude nyní na tomto blogu fungovat Sojka. Já pouze dodám foto a případně nějakou drobnou poznámku.

Howgh

Sojka a Brhlík -vstupní brána u Ovačiku

Sice na startu ,ale už máme 15 km převážně stoupání a jeden bivak.

15.4. Praha-Istanbul

Odbavení i let proběhl v klidu. V Istanbulu na letišti vystojíme trochu větší frontu na odbavení.  Pak poměrně rychle najdeme svoje bágly,  hodíme je na záda a už hledáme vstup do metra.. Chvilku nám trvá než pochopíme, jak máme zakoupit kartu na hromadnou přepravu. S ní je cestování po městě jednodušší.  Díky nápovědě ochotné slečny to u automatů  zvládneme. I když pravda, Don chvíly koukal, když mu automat schramstnul 50LR a vypadla pouze karta a nic nazpět. Nebyly jsme si jistí, jestli je karta nabitá. Nakonec to bylo OK. I to nabití 50-ti lirama bylo dobře.  Čím víc se na ni jezdí, tak tím je to pak levnější. Takže kartu máme a už jedeme metrem na otogar / autobusák/ zakoupit jízdenku na noční bus.Po zdařilém zakoupení jedeme opět metrem na  vytipovanou tržnici pro plytové bomby. Na vaření. To zase znejistím já, protože když ji vidím /tržnici/ tak si nejsem jista, zda  prodejnu najdeme.  Díky navigaci Locus a ochotě místních lidí  kteří nás  zavedou  až do obchodu. Pak se už jen přemístíme směr Hostel Antique,

který se stane našim útočištěm. Kousek od náměstí Sultanahmet. Odpolední procházka po městě, kdy obhlídneme okolí, zakoupíme vínko a pak už jen sedíme na terase našeho hostelu kocháme se pohledem na Bospor.  Plánujeme kam se po našem návratu půjdeme podívat.

 

Přílet do Turecka a první den v Istanbulu. Antique hostel. Nákup plynových kartuší pro vařič, zajištění nočního autobusu do Fathye.

Přílet do Turecka a první den v Istanbulu. Antique hostel. Nákup plynových kartuší pro vařič, zajištění nočního autobusu do Fathye.

Přílet do Turecka a první den v Istanbulu. Antique hostel. Nákup plynových kartuší pro vařič, zajištění nočního autobusu do Fathye.

Přílet do Turecka a první den v Istanbulu. Antique hostel. Nákup plynových kartuší pro vařič, zajištění nočního autobusu do Fathye.

Jedna noc ve společné ložnici -dormu. naštěstí nikdo nechrápal§

Přílet do Turecka a první den v Istanbulu. Antique hostel. Nákup plynových kartuší pro vařič, zajištění nočního autobusu do Fathye.

Přílet do Turecka a první den v Istanbulu. Antique hostel. Nákup plynových kartuší pro vařič, zajištění nočního autobusu do Fathye.

 

 

 

 

 

16.4. Istanbul a noční autobus směr Fethiye

Ráno necháváme batohy ještě v hostelu a jdeme cournout městem. Modrá měšita zavřena, palác Topkapi také zavřen,  čajovna, kterou si Don pamatoval ze své poslední návštěvy /Až za horizont / je součástí paláce. Takže až se sem vrátíme půjdeme jen do Jerebatanské cisterny a lodí po Bosporu.

Turecká snídaně.

Den druhý v Istanbulu. Noční autobus , pouliční street, první kebab

Den druhý v Istanbulu. Noční autobus , pouliční street, první kebab

Den druhý v Istanbulu. Noční autobus , pouliční street, první kebab

Den druhý v Istanbulu. Noční autobus , pouliční street, první kebab

14 hodin trvající přejezd ze severu na jih

Přesun autobusem do Fethiye proběhl v pohodě. Mají to tu prostě zmáknuté, jen bych doporučovala jednoho ze tří největších přepravců ( Metro, Pamukkale,Kamilkoc).Všechny společnosti sídlí na hlavním otogaru, a zakoupení jízdenky probíhá v pohodě.

První lýkijská hrobka, první ayran, první km v nohách

18.4. Fethiye – Kayakoy- Ovačik

Z autobusu vystupujeme v 10.30hod. Zastavíme se v bance vyměnit peníze a už štrádujeme směr první dnešní cíl – vesnici duchů – Kayakoy.

Město duchů Karakoy. Pohled je to impozantní. Vysídlené město je asi 3 krát tak větší než současné. Prázdné domy na svazích postupně pohlcuje příroda. Smutný pohled.

Cestou do kopce po silnice potkáváme první želvu, je skoro rychlejší než já. Pak už se cesty postupně začnou měnit v kozí stezky. To ještě bereme s humorem, ale to ještě nevíme co nás čeká. Po 13 km zůstáváme v prvním značeném kempovém místě. Místní psi si nás z dálky jen okouknou. Večer užíváme první klidný večer v horách.

 

 

Želva vs Sojka. Kdo bude rychlejší?

 

 

 

Fethya za zády.

Tady voda tekla. To byl vždy krásný a zázračný okamžik- naplnit lahve studenou ,čistou vodou

19.4. Ovačik- Kabak

Ranní výstup pro zahřátí a pak sestup dolů, kde ve stylové hospůdce dávámě čaj

Stoupámé po kamenité stezce. Vápencové kameny byly na mnoha místech ostré jako nůž a pod nohama se dokázaly vrklat a sypat jako kuličková ložiska.

Cisterna. Takové v různých variantách budeme nacházet v první půlce trasy. Dešťová voda někdy čistá, jindy zakalená. Ale téměř vždy po přefiltrování naše záchrana.

Úzké pěšinky, kozí stezky, proplétaná mezi trnitou, pichlavou „makchií „

apokračujeme k oficiálnímu začátku Lykijské stezky.  Malé město -vesnice Ovačik .  Na cestě dál potkáváme pár turistů.  Je mezi nimi i Kanadský pár, který šel shodou okolností loni ve stejnou dobu do Santiága stejně jako my. Letos jdou také Lykijskou stezku celou, takže se s nimi asi budeme potkávat. Nakonec se rozhodujeme, že Motýlí údolí /turistický špek v této oblasti/ vynecháme, ale že se vydáme po pobřežní variantě Cesty. Naloženi vodou se dereme po svahu. Je to super výstup. Nakonec dojde i na provazy a skály, ale nic nás nemůže zastavit. Vždyť jsme pravda ještě plni sil. Na druhé straně našeho výstupu, kde nemělo být žádné osídlení jen kempovací místo, je poměrně živo. Staví se zde resorty pro turisty. Konečně najdeme klidnou louku u silničky, kde stavíme stan.

Krajina horská, drsná. Krásný bivak se západem slunce.

Odpočinek se 100% pomerančovým džusem.

Pohled do Motýlího údolí. Vlastní kaňon je ale očím skrytý.

Sojka statečně stoupá vzhůru.

Konečně bivak. Večeře, a odpočinek.

Krásný bivak se západem slunce.

20.4. Kabak-Alinka-Gey

Stezka neni vůbec jednoduchá.

Výstup z 1 m n. m. do 400 m.n.m

Už to vypadalo , že vytipované místo s vodou je zničené. Ale kdo hledá, najde.

Ráno nás čeká pěkný sestup až

k moři. Cesta vede prašnou silnicí, na které se Donovi podsmeknou nohy a praští sebou. Naštěstí se to obejde bez následků. Až na jeho mobil, který dostal přímý zásah.   Naštěstí ho ochránilo krycí sklo. Ještě, že tak ! Jinak by bylo po mobilu a vemte chlapovi jeho hračku, ve které má všechny informace a navigaci. / Locus/ V restauraci na pláži dáváme colu a ayran / kysaný jogurtový nápoj – vychlazený nemá v horku chybu/ samozřejmě za dvojnásobné ceny než v horách a takto posilnění pokračujeme stoupáním na 700 výškových metrů směr Alinka. Potok i vodopád, který měl být cestou,  je vyschlý a stoupání výživné. Před samým vrcholem, když už jsem myslela, že vypustím duši sedí dva manželé jak spásní andělé  u samovaru na šišky a vaří čaj.

Na konci stoupání se najednou mezi stromy objeví šiško-čajovar, stolek a osvěžovna. Byli to takový dva andělé , kteří nám přišli do cesty v pravou chvíli.

Mají i sušenky, vodu a vše po čem unavený turista prahne. Posedíme u čaje a pomocí překladače procvičujeme tureckou konverzaci.  Je nám fajn. Tady nám nevadí pustit chlup, protože to jde přímo místním.

Z Alinky je to pěkný sešup 200-300 výškových metrů po útesu nad mořem. Když se člověk chce pokochat krásným výhledem musí se zastavit, aby to nevzal napřímo dolů. Za horšího počasí nebo za deště bych doporučila obejít po druhé lehčí variantě. Dole máme nohy rozklepané jako ratlíci. Don říká, že je to skoro jako v Dolomitech na feratách. Pokračujeme mírným stoupáním, ale bojíme se, že nebude voda. Další vodopád totálně suchý. Až při mém odskoku do roští nacházím cisternu. Napůl rozpadlou a zasypanou, ale voda v ní teče což je fajn. Nabíráme vodu, osvěžujeme se a pokračujeme směr kempovací místo, které je na krásném místě nad mořem. Pár místních tu ještě popásá kozy a ovce a jsou tu nakonec i cisterny s  vodou. Trochu nás to uklidňuje. Kde je psaný potok nebo pramen je většinou sucho, ale kde se pasou kozy jsou většinou i cisterny na vodu. Večer je klidný a

konečně pěkný západ slunce nad mořem.

Nadmořská výška – 1 m, z pláže Kebak stoupáme do kopců,

 

 

 

 

 

 

 

Takový normální středomořský venkovský domek na Lýkijské stezce. Alinca.

 

 

 

 

Středomoří – riviéru si představuji jinak.

To jsou ale panorámata!

 

 

 

Scenérie na Lýkijské stezce

Scenérie na Lýkijské stezce

 

 

 

 

 

 

Druhá noc ve stanu. Voda je nedaleko, a máme krásný výhled na zapadající slunce. Co víc si přát.

Místo na spaní nás odmění,

Donald Fohler

Už více jak půl století chodím po tomto světě. A pořád se divím. Díky fotoaparátu a cestování ať doma nebo za hranicemi mi ten svět připadá srozumitelnější.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

18 + two =