Jak se nám před třemi týdny zdálo , že naše pěší putování má konec v nedohlednu a čas pro nás ztratil téměř význam, tak nyní se vše změnilo. Musíme si užívat a vychutnávat každé minuty na Cestě. Odjezd se přeci jen blíží. Ale to předbíhám. Ještě jeden velký tahák máme před sebou. A tím je Fisterra. Stejně jako při předcházejících pochodových dnech, tak i nyní nám počasí přeje mírou vrchovatou. Puchejř do nás nemilosrně praží a jako naschvál v tom největším slunečním úpalu se musíme zrovna škrábat na nejvyšší míste těchto etap. Místa která nejsou ani zakrytá stromy či keři. Soník to ale snáší statečně a pokud reptá nebo sakruje, tak je to pár desítek metrů za mnou. Vím kdy je správný čas nejít „ruku v ruce“ nýbrž pěkně mimo dostřel. Třídenní etapa ze Santiaga na Fisterru nebo Muxii je už převážně záležitostí chodeckých-poutnických fajnšmekrů. Tady se přeci jenom už nevyskytují zájezdy chodců kterým vše potřebné veze autokar nebo taxík.
Musím na sebe prásknout, že v den při příchodu do Santiaga jsem dostal akutní střevní chřipku. Teplota mně vylítla na „bod varu“ a tak jsem vlastně po příchodu na ubytovnu poté co jsme obdrželi Compostelu , zalehnul a spal jak mimino až do druhého dne. Nějaký ten paralen a ibalgin a teplý čaj. Naštěstí druhý den bylo pozvolna zase vše OK. Ufff, to mně spadnul kámen ze srdce, protože jsem navíc dostal depku, že ten třídenní pochod na FISTERRU Soníkovi zkazím. A představa několikadenního přebývání v Santiagu byla taky depresivní.
Takže nakonec vše dobré. Další zápisky jsou od Sojky . Tak trochu strohé a bez geografických údajů. Ty se budu pokoušet doplňovat k popiskům obrázků.
17.4.2017
Dnešní ráno začalo příjemným probuzením na paloučku u potůčku a než jsme vše zabalili do báglů už kolem nás proudili davy turistů směr Santiágo. Pár ranních cvaků a opět štrádujeme mezi ostatními poutníky. Provoz znatelně houstne.
Eukaliptové porosty opět všude kolem nás.
Jak říká Don, jako pochod Praha – Prčice. Ubylo cest za evropské peníze a opět jdeme po starých cestičkách, což je fajn. Navečer se ubytujeme v ubytovně silnice, vypereme, uvaříme večeři (kuchyně super, ale absolutně bez vybavení) . Santiágo nás čeká až zítra není kam spěchat. Propočítáváme časový harmonogram cesty a v klidu jdeme spát.
18.4.2017
Ráno kolem sedmé vyrážíme ještě za tmy směr Santiágo. Hned na začátku etapy potkáváme svítícího ufona
Tento druh poutníka vyráží na cestu za tmy. Je osvětlen čelovkou, a kmitá co nejrychleji vpřed. Přesto u první osvěžovny zůstává aby se z toho ranního šoku vzpamatoval.
( osvětleného poutníka) úsměvnou postavičku na cestě a to ještě netušíme, že se s ním budeme průběžně potkávat do Santiága a až na Fisterru. Na kraji Santiága nebylo bohužel žádné vauuu./ jásot, údiv, huba dokořán,oči navrh hlav. Nic!
Míjíme městskou velkoubytovnu pro poutníky u Monte de Gozo a čeká nás 4km pochod přes město. Naštěstí historický střed města napravuje reputaci. Konečně nacházím tabák, kde prodávají známky na pohledy a u oficíny pro potníky je i pošta, takže pohledy co táhnu asi 10 dní mohou putovat směr domov.
Stojíme u nultého kilometru na náměstí před Katedrálou v Santiagu de Compostela
Pak už jen vystát nekonečnou frontu na diplom – Compostelu . Vracíme k ubytovně, kterou jsme si zamluvili na dvě noci a odpočíváme. Na prohlídku města a slavnostní mši vyrazíme až zítra.
Santiago de Compostela
Vstupujeme do officíny pro výdej diplomu – Compostely
Compostelu jsme obdrželi na základě doložení naší Cesty a to poutnickým pasem – tzv. Credencialem
Se Soňíkem jsme měli tyto pasy každý dva a za každý den jsme v nich měli minimálně 2-3 razítka./na skenu je jen malá část z pasu/
19.4.2017
Ráno se probouzíme odpočatí. U snídaně pokecáme z poutníky z Čech a vyměňujeme si zkušenosti z cest. Zatímco my šli Primitivo, oni šli Francouzkou cestu a jedem z nich i Portugalskou. Procházíme ranním městem, objevujem tržnici a rozhodujeme se jít na mši která se koná ve 12 hod.
Ještě, že jsme se do katedrály dostavili s předstihem, protože ta se brzy zaplňuje do posledního místečka. Na konci mše mniši rozhoupou obří kadidelnici a to je tedy zážitek. Za zvuku varhan a zpěvu jeptišky je to opravdu zážitek.
Interier a exterier Katedrály /více o historii a popisu na Wiki/
Potom se procházkou městem vracíme na tržnici, kde si dáváme místní specialitu – chobotničky a vínko. 
Na tržnici jsme šli původně na kafe. Nakonec testujeme specialitku, kterou si tady místňáci dávají jako sneck na stojáka . Pro Sońíka je to velký zážitek!
Ještě procházka k nádraží a domlouváme si ubytování pro náš návrat domů.
20.4.2017
A pokračujeme dál. Konec světa nás táhne jako magnet
To gesto na mě co by fotografa mělo znamenat, že dělat „popředí“ ji už nebaví.
Ráno opět za tmy balíme a vyrážíme směr Fistera nebo Muxie. Ještě nejsme úplně rozhodnuti, kam až dojdeme. Cestou z města ještě odlovíme dvě kešky a pak už pěkně štrádujeme z města ven. Dva dny úplně stačili.
Časně ranní opouštění našeho hostelu . před námi jsou tři perné pochodové dny . Ale na konci čeká Konec světa!
Cesta není moc záživná a velká část je po asfaltu. Z domova proudí zprávy o mrazech a chumelení a my opět vedra a jak jinak opět do kopců. Kris kros 200m nad mořem a pak hop na 400m. Žádná klidná rovinka.
Ponte Maceira
Chceme si trochu nadejít další dny, abychom to stihli a tak ujdeme skoro 33km a bivakujeme na vesnickém fotbalovém hřišti, kde do nás praží slunce.
V batohu najdu ještě zapomenuté křížaly a rozinky hurááá. Před spánkem si zablbneme na dětském hřišti a pak honem spát. Před sebou máme ještě dva perné dny.
21.4.2017
Ráno si trochu přispíme, takže vyrážíme už za plného slunce. U prvního baru dáváme kafe a buchtu. Krajina se opět vlní nahoru a dolu. Převážná část cesty je po silnici. Opět máme v plánu ujít víc než je oficiální etapa. Podaří se nám přes den se 2 krát vykoupat, což je v tom horku fajn.
Našel jsem zkratku. Bohužel byla přes nejvyšší kopec v okolí, 🙂 A ještě se na něj sápeme v poledne, Nechci slyšet co Soňík říká!
A zase větrníky. A taky kopec.
Odpoledne dáváme v baru polévku, dokupujeme zásoby a pokračujeme hory, doly. Už nám to přijde stereotypní a modlíme se, abychom na místě, které jsme si vyhlídli na mapě jako bivakovací, bylo kde složit hlavu a byla tam i voda
Fakt jsem měl po dnešní etapě velkou úlevu. Do poslední chvíle se nedařilo najít vhodné místo na spaní. A kilometrů v tom děsným teple bylo víc než dost. Taky nám docházela voda. Byl jsem sice poprosit o doplnění lahví , ale vybral jsem si na to nesprávný objekt. Byla to totiž vstupní brána do velké elektrárny a strážný , kterého jsem požádal byl dost neochotný. Nakonec se ustrnul a věnoval mi celou petku vody. To byla záchrana. Bivakovací plac byl nakonec exklusivní. Jen vůně rozlévané kejdy na blízká pole to trochu kazilo. A navíc jsem u kapličky našel další petku s vodou. po převaření byla fakt OK. / to jsem Soňíkovi neřekl/
. Místo u kostela je nakonec moc faj, ale bez vody, takže musíme vystačit s tou, kterou máme, ale to nás nemůže zaskočit. Je tu klid a máme kde složit hlavu. Nakonec jsme se rozhodli jít na Finesteru.
Tady se musíme rozhodnout zda na Muxii nebo Fisterru.
Další pokračování přijde brzo.
Více fotek na Zonerama
Celá trasa na GPsies
HOWGH
